Kdo nás ponese na zádech?

V knihách lze hledat hlubší porozumění, ale nehledejte v nich více podrobností. Mnozí z nás, pro svou pasivitu, závislost, ustrašenost a lenost vyžadují, abychom jim ukázali cestou centimetr po centimetru a převedli jim, že každý krok je bezpečný a stojí za to. To není možné. Cesta duchovního růstu vyžaduje odvahu, iniciativu a nezávislost v myšlení a jednání. Žádný učitel nás nemůže donést k cíly na zádech. I když to všechno pochopíme, bývá cesta k osobnostímu růstu často tak osamělá a obtížná, že ztrácíme odvahu. Právě tento strach může vést k autoomezování vlastního růstu. Raději méně a méně bolestně, než více s většími nároky. Sám se v tom zrovna placám. Kterou cestu volíte vy?

Vědět co děláme

Víme doopravdy, co děláme, když přijímáme nebo domítáme klienta? Když bijeme své dítě, povyšujeme podřízeného nebo flirtujeme s kolegyní?
Většina lidí se obvykle rozhoduje, aniž by si dobře uvědomovali, co dělají. Přistupují k činu, i když se pořádně nevyznají ve vlastních motivech a nedovedou si představit následky.
Jakou schopnost nám dává duchovní rozvoj? Schopnost přijímat rozhodnutí s plným vědomím toho, co děláme. Plně si uvědomovat proč a jaké důsledky může mít odmítání klienta, bití dítěte, povyšování podřízeného a flirt s kolegyní. Bdělost. V tomto bodě se Anthony de Mello a Scott Peck, kterému za tuto myšlenku ději, setkávají.

Duchovní vs. světská moc

Co je to moc? Kolem této otázky je mnoho nedorozumění, možná proto, že existují v podstatě dvě moci - světská a duchovní. Světská moc je schopnost donutit někoho jiného, ať už otevřeným nebo skrytým nátlakem, aby prováděl naší vůli. Vyplývá z postavení nebo majetku, a ne z kvalit osoby. Proto není světská moc v žádném vztahu k dobru nebo moudrosti. Moc duchovní spočívá pouze v jedinci samotném a nemá nic společného se schopností někoho k něčemu nutit. Co především získáme duchovní mocí? Schopnost dělat rozhodnutí a být za ně odpovědný.

MBA

Na přednášce mého přítele Tomáše www.peoplecomm.cz jsme narazili na otázku MBA. Ne, nejde o to předražené a ve vašem CV skvěle se vyjímající vzdělání, ale zkratku anglického Managing by absence. Když nám Tomáš termín vysvětlil a ukázal, že existují firmy, které toto heslo důsledně dodržují, zajásali kolegové, že "teď budou méně v práci a nechají podřízeným samostatnost". Rád bych před tímto přístupem varoval. Být mimo firmu a řídit jí jsou dvě různé věci. Především to vyžaduje důvěru v podřízené, jasně nastavený systém (nikdo se mě nepotřebuje ptát co a jak udělat) a hlavně... hlavně schopnost dát podřízeným kompetence. Nenechávat si každodenní rozhodovací pravomoce, řídit firmu starým stylem a jen tam nebýt (to se nápadně podobá českým golfovým manažerům). Takový způsob je zanedbávání pod zástěrkou "už jsem dál..." Managing by absence znamená schopnost dát svým lidem konkrétní odpovědnost a důvěru, ne jen nebýt v práci.

Škola života

Lekci vam může dát každý okolo vás. Pro mě se učitelkou včera stala dáma, se kterou pracuji jen okrajově. Znám ji, vídám ji 5 x do roka, je součástí větší skupiny a já ji automaticky přehlížím. Je obyčejná, nezajímavá, nevěnuji ji pozornost. Výměny slov jsem jen zdvořilostní - z mé strany. Prostě pro mě není zajímává, jen součást "divadla" okolo mě. Na jednom setkání jsem se zmínil, že jedu pracovně do Anglie a ona prohodila, abych pozdravoval "útesy". Zapoměl jsem to hned, jak to řekla.
Včera mi volala, a přestože naše setkání proběhlo před měsíci, zeptal se jak bylo v Anglii. Poučení? Ona mě vnímala, pamatovala - prostě ke mě přistupovala jako ke člověku. Já k ní jako ke statické součásti nedůležité schůzky. Zastyděl jsem se. Vyškolila mě. Jak často posloucháte, co vám lidé říkají? Ja jak často si to pamatujete?

Woody

Chcete-li Boha pobavit, řekněte mu své plány do budoucna, řekl Woody Allen - mistr podobných zkratek. Připomělo mi to způsob, jakým přemýšlíme a mluvíme - 40 % budoucnost, 50 % minulost, 10 % přítomnost. Někde jsem četl, že špatná nálada je vždy výsledkem promítání do přítomnosti něčeho, co tam nění. Například: můj kolega dělá méně než já (skutečně?), venku je vedro (vedro vzhledem k čemu) a nemá mě rád (dle jakých měřítek, jen vašich?). Jak plánovat a směřovat kupředu, když bychom se měli 100% soustředit na přítomnost? Otázka, na kterou neznám odpověď.

Prst

Znáte staré čínské přísloví "Nedívej se na prst, který ukazuje na měsíc"? Občas se stává, že pro detail nevidíme celek. Nicméně naproti tomu můžeme položit moudrost: V detailech je dokonalost. Ale dokonalost není detail. K čemu se přikláníte vy? Chcete vidět celek, nebo detaily? Vidět obojí je idální, ale kdo to dokáže. A v jakém pořadí?

Pozor!

Moc se mi líbila příhoda, kterou líčí David Ogilvy ve své knize o reklamě. Tvrdí, že při každém jednání si do kapsy strká kartičku a tu občas, v průběhu schůzky, vytahuje a dívá se na ni. Na té kartičce má napsáno: "Pozor, ten druhý by mohl mít pravdu!" Šťastný to muž, který pochopil, že největším úkolem každého chlapa je zvládnout svoje ego. Zvládnout pocit, že vše vím nejlépe a jen moje oči se dívají na svět tím správným způsobem. Takovou kartičku by potřebovalo hodně lidí, které znám, zvláště ti, co používají slova: všichni (to se líbí všem), nikdo (to nikdo neudělá) a začínají větu osobním zájmenem. Kolik takových lidí znáte ve svém okolí? A jak vy sami kočírujete své ego? Přivítám praktické návody.

Přijímání v dávání

Mnich jde lesem a najde diamant. Strčí si ho do tašky a jde dál. Potká žebráka, která ho požádá o jídlo. Když mnich otevře brašnu, spatří žebrák diamant a požádá mnicha, aby mu ho dal. Mnich neváhá a dá diamant žebrákovi. Ten se raduje, jde do města a plánuje, jak si koupí dům, auto a pěkné šaty. Nicméně cestou se mu vše rozleží v hlavě, diamant schová do kapsy a vydá se hledat mnicha. Když ho potká, vrácí mu diamant a mnich se zeptá: "Diamant jsem ti dal, co bys chtěl tentokrát?" A žebrák bez váhání odpoví: "Rád bych, abys mi dal to, co ti dovolilo dát mi tento diamant." Není to něco, o co bychom měli usilovat všichni? Každý přece víme, že nejvíce přijímání je v dávání.

Kdo je to guru?

Mimochodem, z jiného soudku je guru, člověk, který téměř nikdy nehovoří o tom, co vyčetl z knih. Mluví s jistotou vlastní zkušenosti. Vede své žáky jistou rukou, neboť míří k cíli po cestách, po kterých chodíval, ne o nich jenom četl. Za rituály, slovy a pojmy se skrývá Skutečnost, kterou tyto rituály, slova a pojmy jen symbolizují a přibližují nedostatečně. Guru je s touto Skutečnosti v přímém pojení a je schopen toto spojení zprostředkovat jiným. K tomu však musí být spojený s hloubkou svého srdce. Básník Džibrán řiká: Mluvíte, když nejset sami se sebou smíření. A když nemůžete žív v hloubce svého srdce, žijete v ústech. A zvuk se stává rozptýlením a zábavou. Vzpoměl jsem si na Antonína Dvořáka, který pořádal dlouhé cesty po Šumavě ve společenství s Leošem Janáčkem, během nichž nepromluvil ani jediné slovo a neodpovídal ani na případné řídké otázky Janáčkovy. Guru.