Já jen já

Občas se nacházíme ve stavu, kdy se - ať pociťujeme co chceme, ať přemýšlíme o čem chceme - všechny myšlenky nakonec vrátí zase zpátky k nám jako bumerang. Prostě myslíme na sebe, zabýváme se sebou a tak stále dokola. Občas je to příjemné, občas to potřebujeme, abychom rozšířili hranice svého ega, ale občas je to i otravné. Vzpomínáte na batolecí věk, kdy člověk není schopný rozeznat svoje já od já matky? Jsou jedno tělo, jedna duše. K takovém stavu dochází i v případě lásky, zamilovanosti. Je to dočasné zboření hranic vlastního ega, prolnutí s druhým egem. Právě proto se cítíme tak silní, jako bychom mohli dokázat cokoliv. A zároveň je to ulehčení, nemuset myslet a zbývat se stále sám sebou. Láska určitě není jediný lék na egoismus, ale každopdáně je lék spojený s myšlením na druhé. Přijímání v dávání, jedině tak lze dosáhnout štěstí. Nakonec se svého já stejně musíme vzdát - na konci života.