Pozor!

Moc se mi líbila příhoda, kterou líčí David Ogilvy ve své knize o reklamě. Tvrdí, že při každém jednání si do kapsy strká kartičku a tu občas, v průběhu schůzky, vytahuje a dívá se na ni. Na té kartičce má napsáno: "Pozor, ten druhý by mohl mít pravdu!" Šťastný to muž, který pochopil, že největším úkolem každého chlapa je zvládnout svoje ego. Zvládnout pocit, že vše vím nejlépe a jen moje oči se dívají na svět tím správným způsobem. Takovou kartičku by potřebovalo hodně lidí, které znám, zvláště ti, co používají slova: všichni (to se líbí všem), nikdo (to nikdo neudělá) a začínají větu osobním zájmenem. Kolik takových lidí znáte ve svém okolí? A jak vy sami kočírujete své ego? Přivítám praktické návody.

Přijímání v dávání

Mnich jde lesem a najde diamant. Strčí si ho do tašky a jde dál. Potká žebráka, která ho požádá o jídlo. Když mnich otevře brašnu, spatří žebrák diamant a požádá mnicha, aby mu ho dal. Mnich neváhá a dá diamant žebrákovi. Ten se raduje, jde do města a plánuje, jak si koupí dům, auto a pěkné šaty. Nicméně cestou se mu vše rozleží v hlavě, diamant schová do kapsy a vydá se hledat mnicha. Když ho potká, vrácí mu diamant a mnich se zeptá: "Diamant jsem ti dal, co bys chtěl tentokrát?" A žebrák bez váhání odpoví: "Rád bych, abys mi dal to, co ti dovolilo dát mi tento diamant." Není to něco, o co bychom měli usilovat všichni? Každý přece víme, že nejvíce přijímání je v dávání.

Kdo je to guru?

Mimochodem, z jiného soudku je guru, člověk, který téměř nikdy nehovoří o tom, co vyčetl z knih. Mluví s jistotou vlastní zkušenosti. Vede své žáky jistou rukou, neboť míří k cíli po cestách, po kterých chodíval, ne o nich jenom četl. Za rituály, slovy a pojmy se skrývá Skutečnost, kterou tyto rituály, slova a pojmy jen symbolizují a přibližují nedostatečně. Guru je s touto Skutečnosti v přímém pojení a je schopen toto spojení zprostředkovat jiným. K tomu však musí být spojený s hloubkou svého srdce. Básník Džibrán řiká: Mluvíte, když nejset sami se sebou smíření. A když nemůžete žív v hloubce svého srdce, žijete v ústech. A zvuk se stává rozptýlením a zábavou. Vzpoměl jsem si na Antonína Dvořáka, který pořádal dlouhé cesty po Šumavě ve společenství s Leošem Janáčkem, během nichž nepromluvil ani jediné slovo a neodpovídal ani na případné řídké otázky Janáčkovy. Guru.